Občas je to řezničina. Ale pořádná editace knize prospěje

Co je úkolem knižní editorky nebo redaktorky?

Jednoduše řečeno pomáhám z rukopisu dostat to nejlepší. Eliminuju pasáže, které jsou pro text nadbytečné, a upozorním autora na místa, kde by se dalo něco smysluplného doplnit, upřesnit nebo kde se nachází logický rozpor. Role editorky a redaktorky se napříč obory trochu liší, ale když to vztáhnu na nakladatelskou praxi, redaktorka řeší spíš jazyk a stylistiku a editorka se zabývá i většími zásahy, jako je výběr textů a dramaturgie knihy. Je to trochu větší řezničina. Někdy se obě role překrývají. Při naší spolupráci jsem obě role kombinovala.

Kde leží hranice mezi zachováním původního textu a jeho vylepšením?

Vždy pracuju s respektem k originálu a autorovi. Při editování non-fiction literatury, ve tvém případě se jedná o vyprávění v první osobě vycházející z rozhovorů, je zásadní zachovat autentičnost a přitom zajistit, aby texty byly čtivé a aby knize rozuměl i člověk, který nezná kontext a u rozhovoru nebyl.

Co to znamená prakticky?

Mluvená řeč je jiná než psaný jazyk. Kdybys nahrávku překlopil na papír 1:1, působilo by to neobratně a divně. Když lidé mluví, mají například tendenci nadměrně používat ukazovací zájmena a využívají i řeč těla. To první v textu ruší, to druhé se textem nedá předat. Proto jako editorka non-fiction třeba doplním kontext, navrhnu něco konkretizovat, nebo naopak vypustit.

Jak moc řešíš faktickou správnost?

To je primárně úkol tvůj. Ty jsi autor. Jako kritické editorce mi to ale nedá a ověřuju i fakta. Je třeba dobré zkontrolovat, jestli se daná ulice opravdu dříve jmenovala tak, jak respondent v textu uvádí, nebo jestli sedí nějaké číslo ve statistice.

Popiš mi průběh spolupráce ze svého pohledu.

Knihu si vydáváš sám, proto se situace liší od běžné zakázky, kdy spolupracuju s nakladatelstvím. Zjednodušeně to probíhá tak, že od nakladatele či editora dostanu zadání: tady máš text a zrediguj ho, takový je deadline. Když se jedná o náročnější text, schválíme si spolu redakční postup. Dobré je, když můžu během práce komunikovat přímo s autorstvem nebo překladatelstvem. Při spolupráci s autory či autorkami, kteří si knihu vydávají sami, je prostoru pro diskuze ještě více. Vždy je důležité sladit očekávání. Které typy zásahů po mně chceš a které už ne? Mám se vyjadřovat i k dramaturgii knihy? Kolikrát budu texty číst? Jakým způsobem mám změny v textu provádět? Přijde po mně na řadu ještě jazykový korektor? A pak se samozřejmě musíme domluvit na harmonogramu a ceně.

Kolik tvoje práce stojí a jak cenu počítáš?

Práce v literárním světě je obecně velmi nízce hodnocená, lidé mimo obor často nemají tušení, jak moc. Pokud člověk pracuje na volné noze, nakladatelství mu obvykle nabídne cenu za normostranu, která se příliš neliší od odměn vyplácených v devadesátých letech. Zodpovědnost ale nenese pouze nakladatelství, jde o celý způsob fungování literárního provozu, který má mnoho článků. Editací člověk stráví spoustu času, využívá své zkušenosti, roky studií. A to teď nemluvím o svém sklonu k perfekcionismu. Práce s textem je intenzivní a vyžaduje hluboký ponor. Když edituju, často daným příběhem žiju a svět vnímám optikou hlavní postavy. Práce na tvé knize zabrala hodně přes sto hodin. Pokud je to možné, například při spolupráci se samonakladatelem či nakladatelkou, stanovím si cenu tak, abych práci nemusela dělat po nocích (což jinak bývá standard) a aby mě to bavilo. Udávám cenu za normostranu, ale pro vlastní kontrolu si měřím i čas. Přijde mi dobré, když se ve výsledku dostanu aspoň na 250–300 korun za hodinu. Pravdou taky je, že jsem spíš pečlivá než rychlá. Kdybych byla rychlejší, vydělám si více. Ale je rychlost ta nejdůležitější kvalita?

Jak při editaci postupuješ?

Už na začátku spolupráce potřebuju vidět celý rukopis. Nestačí mi jen úryvek nebo kapitola. Musím se aspoň zběžně seznámit s rozsahem, stylem a členěním. Chci posoudit dramaturgii knihy. Pak zvolím redakční postup, to znamená, jakých jazykových jevů si budu všímat, co budu zachovávat, co měnit, nebo jestli bude potřeba s něčím hýbat. Můžou to být přesuny kapitol nebo jen drobnost jako psaní čárky nad o ve slovech milion a stadion. Ať už je ten postup jakýkoli, je důležité, aby byl konzistentně dodržován pro celou knížku. Větší úpravy konzultuji s autorem.

Kolikrát rukopis čteš?

Jak kterou část, ale jednou to rozhodně nestačí. Při prvním čtení téměř vůbec nezasahuju do textu, seznamuju se s kapitolou. Chci se dostat do tématu, vytvořit si první dojem. Buď si uvědomím, že je to dobré, nebo narazím na pasáž, kde to drhne a bude to chtít detailnější rozbor. Dojde mi, že téma nechápu, že si musím třeba přečíst nějaký článek. Při druhém čtení už edituju. Pracuju normálně ve Wordu v režimu změn, leccos připomínkuju nebo vysvětluju v komentářích. Autor se k těm změnám vyjadřuje, přijímá je, nebo prostě diskutujeme, co s tím. Průběžně pracuju s různými jazykovými příručkami, hlavně s Internetovou jazykovou příručkou, ale třeba i se slovníkem synonym. Dělám si poznámky o svých zásazích, abych měla v práci systém a podklady k přípravě ediční poznámky – ta slouží k tomu, aby čtenář viděl, jak se s textem nakládalo.

Používáš při práci i nějaké AI nástroje?

Při editaci tvojí knížky jsem si pár věcí vyzkoušela poprvé. Kolikrát má člověk na jazyku nějaký výraz, slovo, frázi, ale nedokáže si vzpomenout. Tak jsem to popsala do ChatGPT a hned jsem měla hledaný výraz před sebou. Některé texty ve tvé knize jsou odbornější, proto mi umělá inteligence pomohla zorientovat se v odvětví a leccos mi vysvětlila. Pro komplexní editaci to ale podle mého nefunguje, například pro editaci uměleckých textů. Přijde mi, že se nástroje nedokážou popasovat s živým a bohatým jazykem ani nahradit naši citlivost, životní zkušenosti a způsob práce z toho vyplývající a přílišným spoléháním na AI bychom se připravili o pestrost. Nicméně pokud pracuješ třeba s nějakým textem technické povahy nebo populárně naučným textem a chceš mít rychle hotovo, dá se to. Všimla jsem si ale jedné věci – nabízené návrhy hodně ovlivňují, jak já sama nad textem přemýšlím, a tím omezují mou fantazii. Při používání AI nesmíme zapomenout kriticky uvažovat.

Jak jako editorka hodnotíš moji knihu?

Editorsky to byla výzva. Kniha je dobře napsaná, ale obsahuje 112 textů založených na rozhovorech. Každý text má jiného mluvčího a týká se jiného tématu. Pro mě to znamenalo, že jsem každý text musela řešit tak trochu solitérně. Musela jsem najít balanc mezi unikátností každého hlasu a celkem, protože texty budou v jedné knize. Bavilo mě to, promlouvají tam lidé různých profesí, z různého prostředí, různého věku, díky tomu má kniha dynamiku. Logicky se tam nacházejí příběhy, které mě tolik neoslovily, protože mi téma tolik neříká, ale řadu textů jsem si užila. Řekla bych, že se dokonce na Prahu dívám jinak. Když se dostanu na nějaké místo, o kterém v knize píšeš, vzpomenu si na příběh s ním spojený. Nebo se při cestě Prahou víc dívám nahoru, jak jeden respondent v knize říká – všichni si všímáme jen té Prahy v úrovni výloh, a úplně ignorujeme první a druhé patro, kde je spousta zajímavých detailů. Taky mě chytlo téma debatních klubů a zjišťovala jsem si, jak se do nějakého klubu zapojit. Takže mě editace tvojí knížky nakopla k akci, což je skvělé. Zároveň jsem jako feministická kritická editorka měla problém s několika sexismy, které se v rukopisu nacházely. Společně jsme je prošli, na řadě míst upravili a jinde ses rozhodl je ponechat, aby zazněly různé hlasy. Celkově jsem ráda za diskuzi, kterou jsme spolu kolem textů mohli vést.

Martina Lupínková se živí jako editorka, redaktorka a překladatelka na volné noze. Je autorkou knihy Toho dna se dotýkám už málo o poruchách příjmu potravy a zotavení, píše básně a spolupracuje s nakladatelstvím wo-men. V Praze ji často potkáte třeba v Knihovně Akademie věd na Národní třídě. Momentálně ji zastihnete na literární rezidenci v Broumově, kde pracuje na non-fiction knize o únavě. Klidně jí ale napište třeba přes LinkedIn nebo Instagram.