Do fotek a koláží promítám vlastní prožitky a nedám dopustit na kontakt s materiálem

Na jakých zakázkách nejradši pracuješ?

Mám ráda tvorbu vizuální identity pro festivaly nebo divadelní či taneční představení. Při takové zakázce musíš vymyslet silný obraz, abys přesvědčil člověka na ulici nebo na sociálních sítích, ať udělá další krok – zjistí si o akci víc nebo koupí vstupenku. Líbí se mi taky spolupráce s návrháři a designéry, kteří znají můj rukopis a chtějí svou tvorbu odprezentovat kreativně, aby v soudobém zahlcení obrazy nezapadla.

A co knihy?

To je další libůstka. Knihy a časopisy, které vnímám jako takovou menší formu knihy. Pro editorial v magazínu nebo koláž v knize platí to samé jako pro vizuální identitu – musí to být silné a přimět diváka k akci. Zároveň je to v podstatě obraz, na který se dá sáhnout. Není to tak virtuální. Člověk se k tomu snadno vrátí. Když jsem ve čtrnácti letech začínala s fotkou, hodně jsem si časopisy a knihy kupovala jako inspiraci a už mi to zůstalo. Mám doma štosy printu, listuju v nich, přemýšlím nad tím, za žádnou cenu je nevyhodím.

V čem vidíš sílu řemeslné fotky, ilustrace nebo koláže?

Jako autorce mi přijde skvělé, že jsem v kontaktu s materiálem. Když fotím analogem, reálně vystřihuju fotky z časopisů nebo starých pohlednic, skládám obraz dohromady a roste mi to před očima, neuvěřitelně mě ta práce baví. A cítím, že jsme tak zahlcení různými obrázky, že se k tomu vrací i čtenáři nebo diváci.

Jak vnímáš nástroje, které ti na dvě kliknutí vygenerují vizuál? Při přípravě Knihy o Praze jsem si to zkusil, ale výstupy mi přišly moc generické, snad až nevhodné pro něco, co vznikalo déle než deset let.

Ve spoustě věcí jsou takové nástroje skvělé. Pomáhají mi třeba s moodboardy. Vygeneruju si obrázek a nemusím hodiny sedět před Pinterestem a hledat něco, co stejně neodpovídá mé představě. A dokážu si představit, že to ušetří hromadu času i při úpravách fotek nebo koláží – klikneš a prsa jsou větší, auto má jinou barvu nebo z kočky je lev. Zatím to ale moc nepoužívám. Bojuju s tím, že jsem něco roky studovala, ale teď to strašně rychle na určité úrovni zvládne i laik. Podobně to bude mít spousta fotografů, ilustrátorů, textařů, překladatelů a dalších specialistů. Samo to nic nevytvoří, ale je potřeba se s existencí takových nástrojů smířit a naučit se, jak je zapojit do svého tvůrčího procesu.

Popiš mi, jak koláže děláš.

Potřebuju detailní zadání. Chci znát kontext, přečíst si kus textu z knihy nebo si zajít na zkoušku představení, ke kterému mám vytvořit vizuál. Nemám ráda povrchní věci, promítám do tvorby vlastní prožitky, ráda do výsledku vpašuju symboly, které sice nepozorný čtenář nebo divák nenajdou, ale mě to baví. Chci tam vždycky mít hloubku, aby to nebylo jen líbivé. Pak ale záleží, jak velký je budget a jak moc projekt spěchá. Když dostanu prostor, je v procesu hodně manuální práce. Procházím online i offline zdroje, sama si něco dofotím, stříhám, skenuju a nakonec koláž ladím ve Photoshopu.

Co jsi fotila při práci na kolážích do knihy o Praze?

Vyrazila jsem třeba na Olšany. Hřbitov je specifické prostředí a věděla jsem, že online nenajdu nic, co potřebuju do celkové vizuality koláží. Udělala jsem pár fotek nápisů, lišejníků, drobných náhrobních fragmentů a koláž se mi hned dělala lépe. Tu tvojí knihu jsem si definovala jako netradiční bedekr, který člověka navnadí k návštěvě míst, kam se běžně nechodí nebo se tam naopak chodí často, ale za jiným účelem. Takže jsem do ulic vyrazila i při tvorbě koláží.

Která koláž pro tebe byla náročná?

Některá témata jsou mi bližší, jiná méně. Přirozeně. Trápil mě policista, který dohlíží na bezpečnost při průvodu fotbalových fanoušků. Derby Sparta vs. Slavia, tomu nerozumím. Ale aspoň jsem se dozvěděla něco nového.

Na kolik tvoje práce vyjde?

Po patnácti letech práce na komerčních zakázkách už obvykle dokážu odhadnout, kolik času mi spolupráce zabere. Jen si musíme ujasnit, kolik tam bude té rukodělné práce. Když musím jít s foťákem na místo, bude to dražší, než když sháním materiál online. Ale samozřejmě se mi jako perfekcionistce stane, že výsledek upravuju déle, než jsem původně počítala. Radši nad tím strávím víc času, než abych pustila ven něco, s čím nesouzním. Ale k číslům – když půjde třeba o čtyřdílnou sérii koláží, při které nemusím strávit desítky hodin s foťákem a nepotřebuju studio, dá se každá z nich zvládnout za tři tisíce korun. Čím víc práce na zakázce dostanu, tím levnější je to při přepočítání na kus.

Michaela Karásek Čejková je fotografka, která se specializuje na portréty a módu, ráda při tvorbě využívá koláže. Je držitelkou ocenění Fotografka roku Czech Grand Design. Momentálně připravuje vizuální prezentaci několika designérských kolekcí, spolupracuje na nové knize s nakladatelstvím wo-men a chystá průvodce po portugalském městečku Zambujeira do Mar. Pokud do svého projektu chcete výjimečné fotky nebo koláže, ozvěte se jí na Instagramu.

Čím víc Prahu znáte, tím surreálnější vám připadá. Odpovídá tomu i vizualita koláží od Michaely Karásek Čejkové.

Stalina jsme kdysi postavili, o pár let vyletěl do vzduchu. Někde uvnitř ho ale Praha pořád má.

Koláž ke kolekci Picnic at the Hanging Rock designéra Martina Kohouta.

Koláž S hlavou v oblacích, kterou Michaela připravila ke 25. narozeninám Designbloku.